Ani jsem nechtěl být myslivec, byl jsem jenom vrah zvířat.

Náš komentář: Do redakce nám přišel opět příběh člověka, který měl k myslivosti blízko, ale nakonec se rozhodl pro soucit. Pokud i vy míte podobné zkušenosti, neváhejte nás kontaktovat. 

Slovo za slovem jsem hltal článek Chtěl jsem být myslivcem, dnes jsem vegan, který tu byl zveřejněn před třemi dny. Kolega autor popsal věci, kterými jsem sám prošel. Zmiňované události jsou na Almae matris Hraniciensis každodenní, neskrývané, možná doslova rituální a rádoby slavnostní.
Moje vyprávění začíná též v dětství. Po jedenácti letech v paneláku jsme se přestěhovali do rodinného domku. Na zahradě králíky, slepice, sousedi občas nějaké to prase. A v baráku fotra, který se dodnes vyžívá v zabíjení zvířat k nedělnímu obědu. Týden co týden jsem zabíjel kohouta nebo králíka. Stáhl z kůže nebo zpařil a oškubal, vykuchal, uvařil a snědl. Nedokázal jsem si absolutně představit život bez masa. Měl jsem vedoucího ve skautu, co byl vegetarián, hrozně jsem se mu smál. Ani jsem tehdy netušil, co za zlo ve mně roste.
Ale jako skaut jsem miloval les, stromy, rostliny a k tomu patřící mír. Proto jsem byl šťastný, když jsem přijímačky na SLŠ zvládl na výbornou a mohl v září nastoupit. Očekávání moje škola splnila na jednu stranu stoprocentně. Internát, kamarádi, slečny, pivo, praxe v lese, vůně jehličí a benzínu. Než přišly hony v Šilheřovicích, byl jsem hrozně nadšený, že jsem uniformovaný lesák. Aprvních 5 honů mi vlastně ani nevadilo, připadal jsem si jako ve svém živlu, jako bych byl předurčený usmrcovat postřelené bažanty spadlé z několika desítek metrů na zem. Spolužáci mě naučili zapéřovat (zapíchnout hrot pera do temene) a taky jsem se naučil lámat vazy kroucením za hlavu nebo rychlým trhnutím na provaze. Dokonce jsem přišel na vlastní účinný způsob, trefit hlavu zezadu pěstí, tím zlomit vaz.

Desítky bažantů, které jsme za odměnu dostali po honu, jsem pak dlouho do noci stahoval a kuchal na intru v kuchyňce, dokonce jsme v tom soutěžili se spolužáky a vedl jsem si celkem dobře, krásně mi z toho rostlo ego. Až do omrzení jsme se brodili sněhem, naháněli bažanty po polích a po lese, aby střelci, převážně bohatí Rakušáci, co si přijeli pod kopec autem a utratili za hon 800-2000 euro, měli pocit, že střílí do nich. Za ty prachy to soutěžení přece stojí a jste skvělý lovec, když náhodou brokama sestřelíte bažanta, který byl celý den namačkaný v metr vysokém kotci se stovkou dalších bažantů. 
Zlomový bod byl u nahánění prasat. Na bažantech ten strach, smrtelnou úzkost a bezmoc tolik nepoznáte, jako když se díváte do očí umírajícím selatům, která paralyzovaná zásahem kulky předníma nohama ryjou kolem sebe a zadní se jim škubou v křečích. Všude je spousta krve a scéna je kvičením umírajícího zvířete umocněná do hororových dimenzí. Oukej, všechno to trápení přece okamžitě, teda nědy po pár hodinách dohledávání, ukončí zkušený mistr popravčí, tedy chci říct učitel myslivosti.

Tehdy jsem začal váhat, jestli má smysl takové věci dělat po zbytek života. Ale to už se blížila maturita, ředitel si mě vychutnal na praktické otázce z myslivosti, kterou jsem si vylosoval nejspíš za odměnu, protože s ředitelem jsem měl docela napjatý vztah celé 4 roky (chápejte nikdy jsem si nenechal srát na hlavu od vynucených rádoby-autorit. A místo „Lesu zdar!“ jsem zdravil obyčejně „Dobrý den.“). Ale odmaturoval jsem. Pak přišla rázná facka, za kterou chci poděkovat. Kamarádka veganka mi svátku uvařila vegan guláš a poslala mi odkaz na video Nejlepší řeč, jakou kdy uslyšíte - Gary Yourofsky. To mě zlomilo. Všechna moje přesvědčení, že zabíjení je OK, že se musí snižovat počty zvěře, že maso je zdravé a chutná mi... všechno to šlo stranou. Konečně! Nedokážu si představit, jak dalších 30-40 let chlastám Jégra a střílím do nevinných živých tvorů.
Jenže přišla další škola, tentokrát roční harvestorová nástavba v Trutnově, kde jsem byl absolutně jediný ze 100 lidí (plus mínus 10 a učitelé), co nejedl maso a nebyl myslivec. Nenávistné a posměšné narážky na denním pořádku, i když jsem byl starší než většina lidí na škole, přesto jsem byl obětí šikany, protože stejně jak ve mně vyprchala potřeba násilí vůči zvířatům, tak stejně jsem začal být nenásilný vůči lidem. Dřív bych je za ty kecy rozšlapal na kaši. Jenže jsem nějak vyměkl, staral se spíš o empatii a soucit, než abych měl náladu se bránit. Zažil jsem si to nejhorší možné vysmívání, nadávky a urážky, co se daly na moji novou životní cestu vegana najít. Ale jsem silná povaha, zvládl jsem to, bylo to pro zvířátka, stal jsem se milovníkem všeho, co existuje, víc než sebe mám teď rád přírodu. Ale poučil jsem se. Bez násilí se revoluce nekoná. Musíme bojovat, kecy a tlachání svět nespasí. Kdo páchá násilí na nevinných, zaslouží si stejné násilí zažít. Vřele doporučuji shlédnout rozhovor s Garym Yourofskym, který o tomto postoji skvěle mluví.  Proto Vás všechny prosím, bojujte nejen mluvením. Najděte si svoji cestu skutků, kterými ukážete lidem, že veganství je jediná správná volba. Držím Vám všem palce! :)
Lovu zmar!!

Poznámka redakce: Fotografie jsou pouze ilustrativní.